Lidem s Downovým syndromem se říká "ANDĚLÉ NA ZEMI". Já jsem při setkání s nimi měla pocit doteku laskavých hřejivých křídel... Lidé s Downovým syndromem jsou překrásně zvláštní bytosti
V rámci projektu, který bude stěžejním zadáním pro výzkum v rámci celého mého doktorského studia (a který také rozhodne o tom, zda budu na toto studium přijata) se chci věnovat využití různých alternativních metod, které slouží rozvoji lidí s mentálním postižením (s užším zaměřením na Downův syndrom).
V rámci tohoto projektu zjišťuji, jaké metody se pro rozvíjení těchto lidí využívají a v rámci následujícího 3letého studia a výzkumu bych chtěla zjistit, jak tyto metody v praxi fungují, kde se využívají, co je jejich přínosem atd...
Zatím jsem se rozhodla, že se budu věnovat Feuersteinově metodě, metodě Portage, Znaku do řeči a metodě Handle.
V rámci tohoto blogu bych chtěla všechny, kteří některou z těchto metod využívají nebo osobně znají, zda by byli ochotni k budoucí spolupráci, nebo alespoň k poskytnutí pár rad a informací z praxe.
Dále chci požádat všechny, kteří využívají jakoukoli jinou zajímavou metodu, která se pro rozvoj dětí s mentálním postižením využívá, zda by se semnou nemohli o informace o této metodě podělit (ráda bych ji též zahrnula do svého výzkumu).
Děkuji předem za každý návh či podnětnou informaci :)
Po dlouhé době jsem si konečně dokázala najít aspoň malou chviličku a ráda bych zase napsala něco málo z mého života... Mé odmlčení má hlavní příčinu v tom, že jsem veškerý volný čas za poslední týdny věnovala práci na své diplomce a připravuji se ke státnicím a přijímačkám na doktorské studium (v průběhu května a června).
V rámci výzkumu, který je součástí mé diplomové práce zabývající se integrací dětí s Downovým syndromem do základních škol, jsem si párkrát opravdu z hluboka povzdechla... ač už si začínám zvykat na to, že svět se s lidmi s Downovým syndromem často nemazlí, byla jsem i přesto v některých chvílích zklamaná... Ráda bych se s Vámi podělila o pár mých postřehů a budu ráda, když se k nim dle vlastních zkušeností a názorů vyjádříte :) Asi se nebude jednat o žádné literární veledílo, spíše sem potřebuji napsat své pocity a budu doufat, že se v budoucnu setkávám s pozitivnějšími případy a časem se u nás vše vyvine správnou cestou...
Můj výzkum probíhal tak, že jsem navštívila 10 základních škol, kde jsou integrovány děti s DS, účastnila se vyučování a dělala rozhovory s pedagogy, spolužáky i rodiči integrovaného dítěte o tom, jak z jejich pohledu integrace funguje. Poté jsem tyto názory porovnávala s názory různých lidí, kteří s integrací nemají vůbec nic společného. Cílem výzkumu bylo popsat, na jaké úrovni u nás integrace těchto dětí funguje a jak se k integraci staví laická veřejnost ve srovnání s těmi, kteří jsou v integraci zainteresováni.
Toto téma jsem si zvolila proto, že já osobně považuji lidi s DS za velice neobyčejné osobnosti hodné úcty a přijetí a chtěla jsem zjistit, jak tito lidé zvládají podmínky integrace a zda jsou okolím přijímáni a respektováni tak, jak sama doufám a myslím si, že si zaslouží. Také jsem ale chtěla popsat zápory integrace, abych upozornila na to, že není vždy jedinou a nejlepší alternativou a že je třeba vše dobře promyslet, než se k této možnosti rozhodneme...
Tak, jako existují lidé majoritní populace nadprůměrně sociálně zdatní i lidé s vážnými problémy v sociální oblasti, i u lidí s DS mohou být mezi jednotlivými osobnostmi rozdíly, které z mého pohledu hodně ovlivňují to, zda je jejich integrace vždy nejvhodnější. Osobně se setkávám s tím, že rodiče možnou integraci nebo vzdělávání jejich dítěte ve speciální škole často volí podle toho, jak jim osobně se která možnost líbí, nezávisle na reálných schopnostech a předpokladech jejich dítěte. Někteří rodiče jsou přesvědčeni, že integrace je univerzálně nejlepší možnost (což podle mého mínění opravdu ve většině případů a za vhodných podmínek je), ale už se neohlíží na to, že právě jejich dítě by mohlo být šťastnější ve speciální škole. Některým dětem je příjemnější kontakt s intaktními dětmi, ale pro některé děti s DS je více přirozené přátelit se více s dětmi s DS. Některé děti potřebují k maximálnímu rozvoji vyšší tempo a požadavky na ně kladené a některé děti takový nával povinností vystresuje a naopak zasekne na místě. Některé děti chtějí mít kolem sebe hluk, spoustu lidí a podnětů, jiné děti jsou uzavřené, klidnější a touží po menším kolektivu. Některé dítě se nejlépe rozvíjí v rámci individuální péče, někoho v rozvoji nejvíc motivuje prvek soutěživosti v rámci celé třídy... Každá osobnost je jiná a každému vyhovuje něco jiného nezávisle na tom, jak moc je schopný nebo chytrý. Setkala jsem se s častým názorem, že chytřejší děti jsou integrovány a pomalejší ne - to je podle mě podivná myšlenka ! Podle mě i tomu nejchytřejšímu dítěti s DS neschopnému navazovat vztahy s intaktními dětmi, dítěti hodně uzavřené neprůbojné povahy, nebo citlivému na pocit méněcennosti, by mohlo být v dobré speciální škole lépe, než v integraci. Naopak i méně schopné dítě s DS, které je extrovert, rádo komunikuje a rádo se pohybuje v náročnějším hektičtějším prostředí, může být pro integraci dokonalým adeptem.
Toť první myšlenka, která mě v rámci výzkumu trošku trápila: Zvážili všichni rodiče realizaci integrace i z pohledu jejich dítěte? Jsou všechny děti v těchto podmínkách opravdu šťastné?
Tím se ovšem dostávám k otázce podmínek a prostředí...
Já osobně integraci velmi podporuji a vždy jsem byla fascinována představou, že v budoucnu budou tito lidé přijímáni společností úplně stejně, jako kdokoli z majoritní populace - bez větších předsudků, divných podledů, podceňování a přihlouplých vtípků o mongolismu, na které začínám být poslední dobou přímo alergická. Vždy jsem doufala, že budu tyto lidi potkávat běžně v kině, v restauracích, ve školách, obchodech... (A stále doufám, už jen začínám tušit, že to nebude tak brzy, jak jsem si najivně představovala). Věřím, že většina lidí s DS které znám, by při správném přístupu byli schopni si sami do kina nebo na nákup zajít, že by si zašli posedět s přáteli na pivo, nebo třeba na procházku do ZOO.
Ale tento výzkum mi trošku sebral vítr z plachet...
Většina dětí s DS je opravdu schopna integraci v běžné ZŠ zvládat a profitovat z ní v opravdu velkém měřítku (po sociální, komunikační i rozumové stránce), kdyby ale k tomu u nás existovaly dostatečné podmínky.
Bohužel, podmínky jaké těmto lidem nastavuje naše společnost, jsou natolik nehostinné a tvrdé, že uspět v nich, je pro ně často hodně komplikované. Laická veřejnost se o jejich život, problémy a zapojování do majority dle výzkumu absolutně nezajímá. Pozitivní ale je, že ač se o integraci těchto lidí společnost nezajímá, naštěstí ji alespoň ani zásadně neodmítá. Dokonce si stále myslím, že naše společnost není v globálu špatná, zlá, odmítající rozdílnosti, netolerantní, neschopná přijmout a přizpůsobit se... Ale je bohužel nastavená tak, že volí cestu nejmenšího odporu, nevyhledává informace které se netýkají konkrétně vlastní osoby, bojí se zbytečných komplikací, neznámých věcí a dveře otevírá až ve chvíli, kdy člověk za nimi buší o život...
Proč ale nejsme schopni pozvat lidi s DS dovnitř dříve, než mají z toho bušení modřiny na rukou?
Proč se tak málo zajímáme o lidi kolem sebe?
Proč téměř nikdo z dospělých dotazovaných nevěděl, co je to Downův syndrom, přestože tito lidé žijí mezi námi?
Přijde mi tak divné, že někdo s úsměvem přizná, že o životě lidí s DS neví vůbec nic, ale ani se dozvědět nechce, protože se ho to prostě netýká a nezajímá ho to... Přijde mi to hrozné obzvlášť proto, že diskuze na internetu týkající se zemětřesení, zahraniční politiky, nebo trapasů hollywoodských celebit jsou plné názorů lidí, kterých se tyto věci osobně také netýkají, ale přesto se o ně zajímají. Proč většinu dospělé populace v naší zemi víc zajímá to, že si Madonna nevzala včera podprsenku než to, že v naší zemi, v našem městě, možná ve vedlejším domě, žijí lidé s handicapem zvaným Downův syndrom a že by mohli přinést mnoho pozitivního a nového do naší společnosti, která je odmítá přijmout z pouhého nezájmu...
Přijde mi tak divné, že učitel řekne, že nechce ve své třídě integrovat dítě s DS, protože mu vadí představa, že by v jeho třídě seděl asistent pedagoga (druhý dospělý člověk) a pozoroval ho při práci... Vždyť tady jde o úplně jiné věci, než jeho osobní nepříjemný pocit, že ho bude někdo dospělý hodnotit...(což se mimochodem ani v praxi neděje).
Jak je možné, že integrace dítěte funguje tak, že dítě pracuje pouze v kabinetu s asistentem a do třídy se jde podívat maximálně na hodinku denně, protože třídní učitel neví, jak ho zapojit do společných aktivit a proto ho raději ve třídě nechce?
It takes a crane to build a crane It takes two floors to make a story It takes an egg to make a hen It takes a hen to make an egg There is no end to what I'm saying Je potřeba jeřáb na postavení jeřábu Jsou potřeba dvě patra na vytvoření poschodí Je třeba vejce pro vznik slepice Je potřeba slepice pro vznik vejce Není žádného konce toho co říkám
It takes a thought to make a word And it takes some words to make an action It takes some work to make it work It takes some good to make it hurt It takes some bad for satisfaction Je třeba myšlenky ke vzniku slova A je třeba několika slov k nějakému činu
Je třeba práce aby to fungovalo Je třeba aby bylo dobro k tomu, aby existovalo zlo A je třeba poznat něco zlého, aby mohlo přijít uspokojení Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la la la life goes full circle Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la Život je nádherný Život je koloběhem (běží v kruhu) Život je nádherný It takes a night to make it dawn And it takes a day to make you yawn, brother And it takes some old to make you young It takes some cold to know the sun It takes the one to have the other Je třeba noci aby přišlo svítání A musíš prožít den aby ses unavil, brácho Je třeba stáří aby bylo mládí A je třeba poznat chlad aby jsi věděl co je teplo Je třeba jednoho aby vznikli dva And it takes no time to fall in love But it takes you years to know what love is And it takes some fears to make you trust It takes those tears to make it rust It takes the dust to have it polished Zamiluješ se okamžitě Ale zabere roky, než zjistíš co znamená milovat Je třeba poznat strach abys pochopil, co znamená důvěřovat A je třeba slz, aby mohla přijít úleva Je třeba aby existoval prach, aby mohlo být něco vyleštěné Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la la la life goes full circle Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la la
It is, it is so And it is so Život je nádherný Život je koloběhem (běží v kruhu) Život je nadherný Je to tak It takes some silence to make sound And it takes a loss before you found it And it takes a road to go nowhere It takes a toll to make you care It takes a hole to make a mountain Je třeba ticho aby vznikl zvuk. A je třeba něco ztratit než nalezneš A je třeba cesty, abys mohl někam jít Je třeba platit za to, na čem ti záleží A je třeba jam, aby bylo hor Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la la la life goes full circle Ah la la la la la la life is wonderful Ah la la la la la la life is meaningful Ah la la la la la la life is so wonderful Ah la la la la la Život je nádherný Život je koloběhem (běží v kruhu) Život je nadherný Život je smysluplný Život je tak nádherný…
Tuto píseň přidávám na svůj blog pro všechny lidi s Downovým syndromem, kteří se občas cítí nepochopení, odstrkovaní, ponižovaní, nebo nepřijímaní s takovým pochopením, jaké si zaslouží. Pro všechny z nich, kteří se často ptají, proč tomu tak je?
Tuto píseň přidávám na svůj blog také pro rodiny lidí s Downovým syndromem, které by chtěly znát důvod, že právě jim se v rodině narodily tyto děti. Pro všechny rodiče, kteří za své děti bojují ze všech sil, ač je to občas tak těžké. Pro všechny z nich, kteří se často ptají, proč tomu tak je?
Tuto píseň přidávám na svůj blog pro všechny učitele lidí s Downovým syndromem, kteří dávají tolik své energie, času a lásky do práce s těmito dětmi, která je občas opravdu vyčerpávající, těžká a plná překážek. Pro všechny, kteří se tolik snaží, ale občas se pokroky nedostavují tak rychle, jak bychom si přáli. Pro všechny, kteří se často ptají, proč tomu tak je?
Na některé věci nemůžeme najít jednoznačnou odpověď, ale já věřím, že nic se něděje bez důvodu...
Každá mince má dvě strany...
To, že lidé s DS musí někdy prožít nepřijetí, dělá jejich chápavou a otevřenou osobnost ještě krásnější.
To, že se Vám narodilo toto dítě se jistě mělo stát, mělo to změnit Váš život a obohatit Vaši rodinu.
To, že se objevují těžkosti a komplikace je jen důvod k tomu, abyste se dokázali více radovat, až přijde úspěch...
To je život...
A život je nádherný, pokud si ho nekazíme pohledem na jedinou stranu mince :)
Milí kamarádi lidí s Downovým syndromem. Doufám, že jste všichni prožili krásné Vánoce plné splněných přání a chtěla bych Vám do nadcházejícího roku 2011 popřát na každý den nejméně jeden úsměv, jednu společnou chvíli, jedno objetí a jedno vlídné slovo od někoho, koho máte rádi - ať je každý Váš den prozářený sluncem :)
V dalším článku bych Vám ráda pověděla něco o metodě profesora Reuvena Feuersteina, která je dle mého názoru velmi zajímavou a prospěšnou alternativou rozvoje lidí s Downovým syndromem (nejen s Downovým syndromem) a ještě jsem se o ní zde příliš nezmínila, což je možná chyba…
Následující informace jsou směsicí základní teorie známé o této metodě a mých vlastních zkušeností, jak tuto metodu aplikuji v práci s lidmi s Downovým syndromem.
Profesor Reuven Feuerstein
Narodil se roku 1921 v Rumunsku, v židovské rodině. Vystudoval pedagogiku a psychologii (získal doktorát z psychologie u Jeana Piageta). Za 2. Světové války byl pro svůj židovský původ pronásledován a roku 1944 emigroval do Izraele, kde po válce soustředil děti a mladé lidi postižené holocaustem a pracoval s nimi.Zde začal rozvíjet svou teorii kognitivní modifikovatelnosti (na základě zprostředkovaného kognitivního vyučování).
V Izraeli dodnes funguje jím založené středisko International Center for the Enhancement of Learning Propensity (ICELP) = Mezinárodní centrum pro zvyšování učebních možností.
Profesor Feuerstein se věnuje také problematice rozvoje lidí s Downovým syndromem, protože jeho synu Rafimu, který je též zapojen ve vedení institutu, se narodil syn s tímto druhem mentálního postižení.
Profesor je také autorem knihy vystihující jeho teorii o zvyšování učebního potenciálu a intelektových schopností:
You love me!! …don’taccept me as I am (Miluješ mě! Nepřijímej mě takového, jaký jsem).
O metodě
Metoda FIE (Feuerstein's Instrumental Enrichment) je založena na teorii, že intelekt jedince není neměnný a že u žádného člověka neexistuje žádný genetický či jiný předpoklad způsobující neschopnost myslet nebo učit se. Inteligenční kvocient vyjádřený číslem je dle profesora Feuersteina jen relativním pojmem, který vystihuje stav člověka pouze v době testování, inteligence se může rozvíjet… Základní myšlenkou této teorie je tzv. Strukturální kognitivní modifikovatelnost, která v základě tvrdí, že každý člověk je schopen neustále zvyšovat své schopnosti a dovednosti v rámci vhodného a podnětného působení.
Feuersteinova metoda Instrumentálního obohacení je založena na zprostředkování postupně stále náročnějších úkolů sestavených do cvičných pracovních listů, které jsou tématicky uspořádány do jednotlivých sešitů, tzv. Instrumentů. Pracuje se převážně jen s papírem a tužkou na základě přímého kontaktu z očí do očí. Metoda je založena na přímé interakci, komunikaci a nepřetržité zpětné vazbě mezi terapeutem a člověkem s Downovým syndromem po dobu celé lekce.
Hlavním cílem metody je zvýšit schopnost člověka soustředit se, myslet, usuzovat a učit se na základě využití vlastních zkušeností a poznatků z každodenního života. Je důležité, aby dítě bylo schopno využívat různé strategie pro celkovou schopnost orientace ve svém životě a ve společnosti.
Metoda se skládá ze čtyř řad. Řada FIE I, FIE II a FIE III je určena dětem běžné populace od cca 8 let věku. Horní věková hranice není u žádného z instrumentů metody dána. Tyto řady jsou využívány především u dětí s běžným intelektem, které mohou mít např. poruchy učení. Slouží ke zvyšování učebního potenciálu, avšak pro děti s mentálním postižením jsou dle mých zkušeností zatím velmi složité (ale věřím, že když dítě projde celou jednodušší verzí metody, naučí se přemýšlet požadovaným způsobem a pracovat s instrumenty, v dospělosti bude schopné využít i instrumenty z těchto tří složitějších řad).
V roce 2005 vyšla druhá řada instrumentů pro předškolní věk, osoby mentálně limitované a pro věkově nejstarší skupinu (FIE basic). Instrumenty této řady využívám při své práci s lidmi s Downovým syndromem a jsem přesvědčena, že u nich velmi pozitivně působí na rozvoj komunikace, myšlení, emoční inteligence a orientace ve společnosti.
Já jsem pro svou práci zatím absolvovala pouze kurzy FIE I a FIE basic.
Kurzy vede paní doc. Věra Pokorná, která je jedinou současnou lektorkou metody u nás.
Popis kurzů
FIE I
Vstupní kurz, kde se účastník seznámí se všemi teoretickými základy metody a jejím zakladatelem a naučí se pracovat s instrumenty této řady: Uspořádání bodů, Porovnávání, Orientace v prostoru I a Analytické vnímání.
FIE II
Teoretické znalosti z FIE Ise rozšiřují, probírají se instrumenty: Instrukce, Kategorizace, Rodinné vztahy, Orientace v prostoru II a Ilustrace.
FIE III
V teoretické části se probírají další odvozená témata, a probírá práce s instrumenty: Vztahy v čase, Početní řady, Sylogismy, Tranzitivní vztahy, Vzory ze šablon
FIE-základní (basic)
Předpokladem pro vstup do tohoto kurzu je absolvování kurzu FIE I !!! Teoretické části se zabývají vývojovou psychologií předškolního věku a otázkám emocí. Instrumenty, které jsou zahrnuty v této řadě jsou: Uspořádání bodů , Orientace v prostoru , Od jednotky ke skupině (základy matematiky), Orientace v emocích, Od empatie k činnosti, Absurdity A, Absurdity B a Tři zdroje poznání (hmatová představivost).
Má zkušenost s metodou
Feuersteinovu metodu využívám při své každodenní práci s dětmi s Downovým již asi 3 roky.
Pro to, aby dítě mohlo pracovat s instrumenty, je dobrá alespoň základní schopnost komunikace a motorických schopností (sedět u stolu a pracovat s psacím náčiním). Já metodu začínám aplikovat u dětí kolem 6 let, avšak už u nejmenších dětí se snažím využívat cvičení, která na metodu připravují.
Ideálními adepty schopnými plně využít veškerý potenciál všech instrumentů, komunikovat, diskutovat a vyjadřovat vlastní názory, mluvit o emocích, situacích a abstraktních pojmech, které jsou v metodě rozvíjeny, jsou mladí lidé s Downovým syndromem od cca 13 let věku.
Metoda je pro starší děti a mladé lidi velkým obohacením v oblasti orientace v různých životních situacích a prostředích a pro orientaci v emocích. Metoda ale rozvíjí kromě komunikace a orientace v životě i motoriku, matematické schopnosti, vnímání, paměť, strategické myšlení a představivost.
Je ideální, když dítě s metodou pracuje jednou týdně, nebo nejméně jednou za dva týdny, po dobu 60 minutových lekcí. V rámci lekce často práci s instrumenty prokládám jinými činnostmi vzdělávacího, logopedického, motorického, či čistě relaxačního charakteru.
Pokud by Vás zajímalo více informací o metodě, o kurzech, či máte jakékoli jiné otázky, kontaktujte mě, prosím, na mailu, nebo se podívejte na stránky www.centrum-cogito.cz.
Každý člověk je jedinečnou originální osobností, která přináší něco nového tomuto světu a této společnosti a my bychom měli být vděční za vše nové a odlišné mezi námi. Vždyť je to právě odlišnost od ostatních lidí, co vytváří naši osobní identitu, naše „JÁ“, které by nemělo zdaleka takový význam, kdybychom byli všichni stejní. V lidské společnosti není nic hloupějšího, než označovat „JÁ“ někoho jiného za horší, než je mé vlastní.
Líbí se mi známý výrok Heinricha Behra, který byl adresovaný rodičům dítěte s mentálním postižením:„Tvé dítě je jiné. Jiné ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích k světu, jiné ve svém konání a počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale ne horší.“
Lidé s Downovým syndromem dostali, kromě 21. chromozomu navíc, ještě mnoho dobrých, ale také horších vlastností a předpokladů. V tomto článku bych ráda zmínila ty krásné vlastnosti jejich osobnosti, stejně tak jako ty negativní, jak se na ně dívám já…
Mezi pozitivní povahové rysy těchto lidí, patří především veliká schopnost milovat. Tito lidé jsou přirozeně hodní, přátelští, tolerantní a empatičtí. Přátelství a blízký kontakt s těmito lidmi vnáší do života obrovskou dávku optimismu a radosti, protože jejich bezprostřednost, schopnost důvěřovat, mít rád a radovat se z maličkostí je neuvěřitelně nakažlivá.Tito lidé jsou ve svých citech tak hlubocí a opravdoví, že jejich emocionální život by jim mělo mnoho „zdravých“ lidí závidět. Na jedné straně jsou přemýšliví, ale mohou být také slepě důvěřiví. Sami neznají zradu, pomluvy, nebo lži za účelem vlastního zisku, ale když se s takovýmto chováním setkají u člověka, kterého považují za přítele, jsou zklamaní, zranění a uražení stejně, jako každý jiný člověk.
Tito lidé mají radost, když můžou udělat radost někomu jinému, nebo pomoci slabšímu. Tato jejich vlastnost podle mého názoru pramení i z toho, že sami ve svém životě pociťují, že jsou podceňováni, nedoceněni a často utlačováni a ponižováni v důsledku svého postižení a protože jsou velmi vnímaví a empatičtí, dokážou se vcítit do situace někoho jiného.
Lidé s Downovým syndromem jsou často umělecky nadaní, mají rádi hudbu a mají skvělý smysl pro rytmus. Další jejich pozitivní stránkou je to, že jsou snaživí, mají skvělou napodobovací schopnost a neuráží se za kritiku, pokud cítí, že je oprávněná. Tito lidé se kvůli neúspěchu jen tak lehce nevzdávají, a přestože jim většina věcí trvá déle, svojí snahou a pozitivním přístupem jsou schopni velikých pokroků V tomto směru hraje také velikou roli to, že se nechají snadno namotivovat k práci, nadchnou se a mají radost z každé pochvaly nebo odměny.
Mezi jejich negativní vlastnosti patří v první řadě umíněnost, tvrdohlavost a snaha prosadit svůj názor za každou cenu. Převážně u dětí s touto diagnózou bývá v tomto směru složité dohodnout se, když je dítě tvrdohlavě přesvědčeno o své pravdě a odmítá přijmout cizí rozhodnutí.Dospělí lidé s Downovým syndromem jsou často až pedanticky pořádní, striktně dbají na dodržování slibů a tkví na vyšších morálních hodnotách a pravidlech za každou cenu. Tato vlastnost by mohla být pozitivní, kdyby nežili ve společnosti, která jim v tomto ohledu přináší často spíše zklamání. Častým problémem, pramenícím ze změněné psychiky těchto lidí je, že mívají v dospívání nebo dospělosti sklony k předstírání různých zdravotních těžkostí a nemocí. Jelikož mají velmi dobrou napodobovací schopnost (všimněte si, že tato vlastnost byla zmíněna již výše jak klad, tady je ovšem spíše záporem) a často by se se svými hereckými výkony vyrovnali profesionálním hercům. Stává se, že obelžou i odborníky.
Ať je výčet pozitivních a negativních vlastností jakýkoliv, lidé s diagnózou Downův syndrom jsou v první řadě lidé, kteří dostali své povahy do vínku vzhledem k dědičnosti a výchově, proto bychom neměli všechny negativní projevy „svalovat“ na mentální postižení. Jsem ale přesvědčená o tom, že lidé s Downovým syndromem jsou vesměs velmi kvalitní hlubokomyslné čestné osobnosti s originálními a zajímavými názory.
Jsem přesvědčena o tom, že kdybychom měli v sobě všichni kousek z člověka s Downovým syndromem, možná bychom neznali teorii relativity, neměli bychom mobilní telefony a neuměli provádět robotické operace, ale zato by bylo mnohem méně válek, zločinů, rozvodů a smutku.
Jsem hrdá na své přátele s Downovým syndromem!!!
Přikládám zajímavou tabulku, kterou jsem našla v knize Diagnóza Downov syndróm, od paní Márie Šustrové, maminky dospělého muže s DS...
Mýty a skutečnosti o lidech s Downovým syndromem
Mýty
Skutečnost
Lidé s Downovým syndromem:
Lidé s Downovým syndromem:
Jsou agresivní a nepřizpůsobiví
Mají výbornou schopnost napodobování a učení
Nejsou schopní se učit
Učí se pomaleji
Jsou nevzdělavatelní
Všichni jsou vzdělavatelní
Musí vyrůstat v ústavní péči
Nejlepší je pro ně domácí prostředí
Jsou předmětem charity
Mají stejná práva jako kdokoliv jiný
Jsou pacienti
Jsou občané, popřípadě klienti
Rozhodují za ně odborníci
Rozhodují sami za sebe
Mají mnoho nedostatků
Mají právo na odstraňování bariér
Jsou závislí a neschopní pracovat
Na základě individuálních schopností jsou zaměstnavatelní
Potřebují stálou podporu společnosti ve formě finančních dotací
Potřebují individuální podporu v oblasti vydělávání a zaměstnávání
Potřebují segregované vzdělávání, zaměstnávání i ostatní oblasti života
Potřebují se zapojit do hlavního proudu vzdělávání a zaměstnávání
