Jak to všechno začalo...

Když jsem byla holčička, prožila jsem na rodinné dovolené v Chorvatsku neobyčejné setkání...

Sedával na pláži schovaný pod velkým deštníkem vedle rodičů a byl zvláštně sám. Asi to musela být náhoda, co nás svedlo do jednoho místa a okamžiku, do společné hry, do vzájemné komunikace a poznání. Mě bylo málo přes 10 a jemu hodně přes 20. Byl těžce mentálně i fyzicky postižený, ale přesto se z nás stali zvláštní přátelé, na tom zvláštním místě daleko od domova...

Do té doby jsem o lidech s handicapem nevěděla vůbec nic (možná ani to, že existují). Kdybych se s tímto člověkem setkala třeba v Brně na ulici, možná by svou zvláštností připoutal mou pozornost, ale jistě bychom se nespřátelili a nikdy by neovlivnil můj život. Byl jiný...  Ale v tom cizím městě, v cizí zemi, v neznámé krajině a jiné atmosféře jsme rozuměli téže řeči a byli jsme víc stejní, než by se mohlo zdát...

Tenkrát jsem zjistila, že lidé s postižením jsou v mnoha ohledech jiní, ale v mnoha ohledech také stejní a že jejich "jinost" nemusí být chápána jen jako potíž, ale také jako okno do trošku jiného světa. A tento jiný svět mě tenkrát začal zajímat...

Střední pedagogická škola se zaměřením na výchovnou a humanitární činnost, praxe v mnoha stacionářích, speciálních základních a mateřských školách, v Domovech pro osoby se zdravotním postižením a nakonec 4letá dobrovolnická práce v chráněném bydlení pro dospělé klienty s mentálním postižením - toto všechno už byl jen samospád událostí, které se asi měly stát po jediném setkání na pláži...

Během zaměstnání ve chráněném bydlení jsem se poprvé setkala s lidmi s Downovým sydromem...

Postižení jsou různá, lidé jsou různí, i jejich povahy a osudy jsou různé. Avšak lidé s Downovým syndromem si mě získali během prvního kontaktu a vím, že toto fascinující okouzlení jejich duší, jejich vnímáním světa a společnosti, jejich křehkostí a zároveň obdivuhodnou silou vypořádávat se s nepochopením a nespravedlivým podceňováním, se už nikdy nevytratí.

Tenkrát mi bylo 16 nebo 17 let, když jsem se začala přátelit s lidmi s DS a začala se zajímat o jejich svět.

Na o.s. Úsměvy sdružující v Brně rodiny dětí s Downovým syndromem jsem narazila na internetu a ihned jsem se rozhodla, že se chci stát součástí toho všeho. Tenkrát jsem dělala maturitu a podávala přihlášku na vysokou školu (Speciální pedagogiku)...

Od této chvíle mám pocit, jako bych se vydala na zvláštní výlet do cizokrajné země plné dveří, které se přede mnou samy otvíraly a měnily tu cizokrajnou krajinu na můj budoucí domov...