Lidem s Downovým syndromem se říká "ANDĚLÉ NA ZEMI". Já jsem při setkání s nimi měla pocit doteku laskavých hřejivých křídel... Lidé s Downovým syndromem jsou překrásně zvláštní bytosti

neděle 17. října 2010

Co jsou Terapie na rozvoj kognitivních funkcí pro děti s Downovým syndromem?

Terapie
Terapie na Rozvoj kognitivních funkcí vedu od února 2008 v Brně, v rámci o.s. Úsměvy (více o našem občanském sdružení se můžete dozvědět na www.usmevy.cz). Toto o.s. sdružuje rodiny osob narozených s Downovým syndromem.
Terapie v současné době navštěvuje 23 dětí a mladých lidí s diagnózou Downův syndrom od 3 do 24 let (horní věková hranice není dána).

Děti a mladí lidé dochází na terapie pravidelně, nejlépe 1krát za týden (nebo 1krát za dva týdny – dle časových možností) do pronajatých prostor na ZŠ Slovanské nám. 2 v Brně, Králově Poli.  Jedna lekce trvá 60 minut, je individuální a účastní se jí člověk s DS, já-terapeut a v případě vhodnosti rodič dítěte.
Přítomnost rodičů je v rámci terapie žádoucí z toho důvodu, že veškeré naše činnosti by měly sloužit jako návod a inspirace pro rodiče, jak s dítětem pracovat doma. Avšak některé děti  mnohem lépe spolupracují, projevují se a soustředí se, když jsou na terapii samy, proto je přítomnost rodičů na uvážení.
Termín „ Terapie na rozvoj kognitivních funkcí“ bych volně přeložila jako Cvičení sloužící k rozvoji poznávacích schopností člověka (vnímání, pozornost, paměť, myšlení, prostorová orientace, vyjadřování a porozumění řeči).
Vzhledem k tomu, že rozvoj kognitivních funkcí a řeči přímo souvisí i s motorikou a rozvojem orientace v  sociální a emocionální oblasti, v rámci terapií procvičujeme i tyto schopnosti, plus školní trivium (čtení, psaní, počítání).
Základní myšlenka terapií pochází od Netty Engels, která se svým mužem Willem a dospělou dcerou Peetjie žije a realizuje podobné terapie v Holandsku

Netty a Peetjie
Netty Engels studovala teorii kognitivní modifikovatelnosti přímo u prof. Reuvena Feuersteina v Izraeli a ona i její dcera jsou lektorkami Feuersteinovy metody.


 
Peetjie, Will a Netty Engels 
(karneval pro děti v rámci týdenního pobytu v Krkonoších)


















Peetjie Engels je 30 let, má Downův syndrom a žije samostatně ve svém domě v blízkosti svých rodičů, stará se o svého psa Takkieho, řídí auto s omezením rychlosti do 50 km/h, hraje v orchestru na klarinet, pracuje v jeslích, společně se svou matkou přednáší na seminářích a pomáhá matce s lektorstvím Feuersteinovy metody především u dětí s Downovým syndromem.
Netty Engels se zabývá výchovou a vzdělávání osob s Downovým syndromem a je autorkou výuky matematiky s názvem Matematika: Krok za krokem
Dvakrát ročně je možné setkat se s touto lektorkou v České republice, kdy jezdí s pražským Klubem rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem na týdenní rehabilitační pobyty, kde pracuje s dětmi. Na jednom z jejích pobytů jsem fungovala jako překladatelka při její práci s dětmi a s jejími metodami jsem se seznámila.

Jak terapie probíhá
  • Dítě při práci sedí u stolu a přímo spolupracuje a komunikuje s terapeutem
  • Rodiče do terapií nezasahují. Jejich přítomnost slouží především k jejich představě o tom, jak dítě komunikuje, soustředí se a pracuje s někým jiným, co mu jde, co je třeba vylepšovat a jak je dobré s dítětem pracovat.
  • Mnoho rodičů nemá možnost vidět své dítě při učení a působení ve škole, školce, nebo na logopedii a neví, jak dítě reaguje na jinou autoritu a jsou mnohdy překvapeni, jak je jejich dítě šikovné a schopné vydržet se soustředit, komunikovat a spolupracovat
  • Základní myšlenkou terapií je komplexní, systematické, záměrné a pravidelné rozvíjení poznávacích schopností, komunikace a motoriky dítěte.
  • Jedná se především o rozvoj vnímání, myšlení, paměti, řeči a komunikace, nezanedbatelná je také složka motorická, emoční a sociální.
  • Každá hodina je postavena tak, aby rozvíjela co nejvíce složek jeho osobnosti se zaměřením na funkce, které jsou u dítěte deficitní a je nutné je nejvíc procvičovat a prohlubovat.

Přínos terapií
Nejmenší děti se poprvé učí komunikovat a spolupracovat s pedagogickou autoritou, záměrně se soustředit, přemýšlet a zklidnit se na židli u stolu po dobu terapie.
Už u malých dětí je důležité budovat na základě motivace (pochvala, povzbuzení, výraz obdivu, odměna, potlesk…) jejich touhu po úspěchu. Dítě, které má radost z pochvaly a cítí, že jeho snaha je patřičně oceněna, má už od malička k učení kladný vztah a je neobyčejně motivováno k záměrnému myšlení a další práci.

Pro děti předškolního věku tkví přínos terapií především v tom, že jsou vhodnou přípravou pro nástup do školy (děti jsou zvyklé se učit, učí se rády  a znají spoustu věcí nad rámec znalostí dítěte předškolního věku – proto ,zejména v případě integrace, nezažijí hned na počátku pocit neúspěchu, nebo výrazně horších výsledků než mají ostatní spolužáci).

U dětí školního věku slouží terapie k neustálému procvičování a prohlubování toho, co už se naučily a k fixování nových dovedností. Terapie upevňují dovednosti učené ve škole a stále rozvíjejí funkce nad rámec školní docházky (emoční inteligence, rozvoj řeči, orientace v sociálních vztazích…)
Rodiče školáků s Downovým syndromem se často doma zaměří pouze na látku probíranou ve škole, dělají s dítětem úkoly ze psaní a čtení, ale posléze zjistí, že jejich dítě zapomnělo např. základní barvy.
U dospělých lidí jsou terapie velmi vhodné v rámci stálého procvičování a prohlubování dovedností získaných ve škole, se zaměřením především na praktické dovednosti (čtení, psaní a počítání využitelné v životě) a na sociální a emocionální stránku osobnosti.
Mnoho dospívajících a dospělých lidí s touto diagnózou často s ukončením základního vzdělání skončí s rozvíjením čtení, psaní a počítání a zaměřují se v rámci praktických škol, stacionářů či zaměstnání pouze na rozvoj sebeobslužných a pracovních dovedností, což může vést k postupnému zapomínání toho, co se naučili ve škole.
S dětmi staršími cca 10 let je velikým přínosem využití Feuersteinovy metody, kterou v rámci svých terapií také realizuji (více o Feuersteinově metodě se můžete dozvědět na www.fie.cz).


O mé práci...

Bylo to setkání s Janou Jarošovou (terapeutkou z Českých Budějovic a maminkou okouzlující holčičky Zuzanky s Downovým syndromem), která přijela jako host na jeden z týdenních pobytů o.s. Úsměvy pro rodiče s dětmi, které mi ukázalo, že s dětmi s DS to nemusí být jen o hrách, legraci a občasné pomoci (oboustranné).
Jana Jarošová v českobudějovické společnosti Ovečka realizovala terapie pro děti s DS na rozvoj myšlení, paměti a vnímání a byla pozvána na náš pobyt, aby pár dní pracovala i s našimi brněnskými dětmi. Sledovala jsem ji celý týden při práci s dětmi a nadchlo mě, jak jsou snaživé, chápavé, učenlivé a nadšené ze všeho nového a jak veliké pokroky jsem u nich i po krátké době spatřovala.
Během následujícího roku jsem Janu Jarošovou v Českých Budějovicích mnohokrát navštívila a získala od ní mnoho praktických rad, zkušeností a především velikou podporu, bez které by teď bylo asi vše jiné...
Zúčastnila jsem se 2 čtrnáctidenních kurzů Feuersteinovy metody u paní doc. Věry Pokorné z Karlovy univerzity a začala budovat a vybavovat místnost, v níž dnes s dětmi pracuji.
Přestože už jsem v té době měla dost zkušeností s prací s lidmi s mentálním postižením, byla jsem plná obrovské nejistoty a obav, ale zároveň velikého nadšení, když jsem v únoru 2008 začala učit první děti z našeho o.s. Úsměvy v Brně. Na počátku jich bylo 7. Pak se začal počet dětí zvyšovat a já jsem nabývala větší jistoty (díky přijetí a důvěře rodičů dětí, které učím a díky možnosti získávat nové zkušenosti) - přímou prací s dětmi, na různých seminářích a kurzech (Matematika krok za krokem u Netty Engels, Znak do řeči, Strategie řízení třídy, Feuersteinova metoda) a od zkušenějších v tomto oboru (Netty Engels, Jana Jarošová, mí učitelé na katedře Speciální pedagogiky, od rodičů dětí s Ds a z mnoha knih, učebnic a odborných článků).
Dnes jsem v 5. ročníku speciální pedagogiky na Masarykově univerzitě v Brně, mám bakalářské státnice z psychopedie, logopedie, surdopedie a etopedie, letos se chystám dokončit magisterské studium a ráda bych se pokusila dostat se na doktorát. V o.s. Úsměvy vedu tzv. Terapie na rozvoj kognitivních funkcí a navštěvuje mě 23 dětí a mladých lidí s DS hlavně z Brna a okolí, ale také z Olomouce, Kyjova, Boskovic, Jihlavy a Kroměříže. Od ledna do října 2010 jsem také každý měsíc jezdila učit 6 dětí s DS i do vsetínského o.s. Ovečka.

Jak to všechno začalo...

Když jsem byla holčička, prožila jsem na rodinné dovolené v Chorvatsku neobyčejné setkání...

Sedával na pláži schovaný pod velkým deštníkem vedle rodičů a byl zvláštně sám. Asi to musela být náhoda, co nás svedlo do jednoho místa a okamžiku, do společné hry, do vzájemné komunikace a poznání. Mě bylo málo přes 10 a jemu hodně přes 20. Byl těžce mentálně i fyzicky postižený, ale přesto se z nás stali zvláštní přátelé, na tom zvláštním místě daleko od domova...
Do té doby jsem o lidech s handicapem nevěděla vůbec nic (možná ani to, že existují). Kdybych se s tímto člověkem setkala třeba v Brně na ulici, možná by svou zvláštností připoutal mou pozornost, ale jistě bychom se nespřátelili a nikdy by neovlivnil můj život. Byl jiný...  Ale v tom cizím městě, v cizí zemi, v neznámé krajině a jiné atmosféře jsme rozuměli téže řeči a byli jsme víc stejní, než by se mohlo zdát...
Tenkrát jsem zjistila, že lidé s postižením jsou v mnoha ohledech jiní, ale v mnoha ohledech také stejní a že jejich "jinost" nemusí být chápána jen jako potíž, ale také jako okno do trošku jiného světa. A tento jiný svět mě tenkrát začal zajímat...
Střední pedagogická škola se zaměřením na výchovnou a humanitární činnost, praxe v mnoha stacionářích, speciálních základních a mateřských školách, v Domovech pro osoby se zdravotním postižením a nakonec 4letá dobrovolnická práce v chráněném bydlení pro dospělé klienty s mentálním postižením - toto všechno už byl jen samospád událostí, které se asi měly stát po jediném setkání na pláži...
Během zaměstnání ve chráněném bydlení jsem se poprvé setkala s lidmi s Downovým sydromem...
Postižení jsou různá, lidé jsou různí, i jejich povahy a osudy jsou různé. Avšak lidé s Downovým syndromem si mě získali během prvního kontaktu a vím, že toto fascinující okouzlení jejich duší, jejich vnímáním světa a společnosti, jejich křehkostí a zároveň obdivuhodnou silou vypořádávat se s nepochopením a nespravedlivým podceňováním, se už nikdy nevytratí.
Tenkrát mi bylo 16 nebo 17 let, když jsem se začala přátelit s lidmi s DS a začala se zajímat o jejich svět.
Na o.s. Úsměvy sdružující v Brně rodiny dětí s Downovým syndromem jsem narazila na internetu a ihned jsem se rozhodla, že se chci stát součástí toho všeho. Tenkrát jsem dělala maturitu a podávala přihlášku na vysokou školu (Speciální pedagogiku)...
Od této chvíle mám pocit, jako bych se vydala na zvláštní výlet do cizokrajné země plné dveří, které se přede mnou samy otvíraly a měnily tu cizokrajnou krajinu na můj budoucí domov...

Kým jsem...

Mé jméno je Kateřina Jiskrová a mí rodiče se rozhodli mě takto pokřtít inspirováni písní "Katka" od Mira Žbirky.  :)
Je mi 24 let (zatím), bydlím, studuji a pracuji v Brně a ráda se přátelím s neobyčejnými lidmi...asi proto si vážím své rodiny, miluji svého přítele, obdivuji své učitele (některé), věnuji svůj čas přátelům a kamarádím se s lidmi s Downovým syndromem.
Downův syndrom je termín, který je veskrze vnímán jako negativní, jako problém. V mém životě má ale poněkud zvláštní význam... Ač se tento termín přímo netýká nikoho z mé blízké rodiny, obohatil můj život o mnoho lidí, pro něž je Downův syndrom nedílnou součástí jejich JÁ a tito lidé se postupně stali neodmyslitelnou součástí mého života a mě samé. Součástí mé rodiny...