O filmu „Já taky“...

Před několika dny jsem již podruhé zhlédla španělský film „Já taky“, který se zabývá vztahy, sexualitou, zaměstnáním, uplatněním se a smyslem života lidí s Downovým syndromem v dospělosti.

Některé scény z tohoto filmu jsou dech beroucí a je na nich patrné, že na filmu spolupracovali lidé, kteří se přátelí a blízce se znají s lidmi, kteří mají Downův syndrom - jsou plné porozumění a především úcty.

Úcta je věc, kterou ve světě všeobecně postrádám… Ať už se jedná o úctu k rodičům, k manželství a partnerovi, o úctu ke starším, o úctu k životu nenarozených dětí a především o úctu k lidem všeobecně, nehledě na to, zda jsou stejní, nebo jiní než většina.

Připadá mi, že co se týče dospělých lidí s mentálním postižením, úcta vůči nim je často zaměňována za soucit, nebo toleranci (aniž by si to mnoho lidí vůbec uvědomilo) a to mi velmi vadí.

Většina filmů, které jsem do této doby viděla na téma lidí s mentálním postižením, byla udělána s láskou, pochopením, touhou pomoci, snahou osvětlit laikům problematiku, nebo zkrátka za účelem povzbuzení či zamyšlení.

Žádný z nich ale nehovořil o úctě k těmto lidem a k chápání jejich života jako plnohodnotného celku naší společnosti, nehovořil o právech těchto lidí, žít jako ostatní.

Můžeme vidět mnoho pohledů na dospělé lidi s Downovým syndromem : Jako na sluníčka, která dodávají lásku do podivně zkostnatělých rodin a školních tříd. Jako na uživatele sociálních služeb. Jako na děti s ojedinělým pohledem na realitu. Jako na pacienty. Jako na milé, hodné, přátelské a oddané bytosti často závislé na pomoci druhých. Jako na sourozence a kamarády. Ale kdo se na ně dívá, jako na dospělé lidi s právem na samostatnost, s právem na lásku,  na sex, na partnerství, na používání sprostých slov, na zaměstnání, s právem na to, abychom jim vykali, pozvali je na naši oslavu narozenin, nebo s nimi jen tak zašli třeba na pivo, nebo je pustili s kamarádem do kina, nebo na diskotéku?

 Já se na ně takto dívám...!  Ale kdo ještě?...

Minimálně ještě protagonisté tohoto filmu - a to mi udělalo radost :)  

V tomto filmu jsem nepostřehla žádnou přeslazenost,  přehnanou lítost, soucitnost,  ani ostatní často zbytečně přepoužívané emoce na úkor jiných, které mnoho z  nás ani nenapadne cítit k těmto lidem.

V tomto filmu bylo mnoho věcí podáno úplně jinak, než jsme na to zvyklí. Nebyl optimistický, neměl klasický happy end,  ani nám nevnucoval příliš mnoho naděje na zlepšení situace, která nebyla ve všech ohledech ideální..

Ale takto to v životě chodí !

Tento film je reálný  a zároveň plný úcty a očekávání… plný mnoha otázek, které bychom si měli položit…

Například filmy, v nichž hrajeme my (lidé bez nějakého postižení) jsou plné vztahů, lásky, pracovních cílů, sexu, násilí, alkoholu – všeho, co společnost přináší do našeho života.

Filmy o lidech kteří mají Downův syndrom, obsahují rodinný život, lékařské a ústavní prostředí, školská zařízení… ale co ten zbytek? To hlavní…

Život těchto lidí by přeci neměl být jen o zabezpečování jejich potřeb a zvyšování jejich schopností.

Tento film nabízí zcela nový pohled: Je správné tyto děti táhnout neustále dopředu, stále je zdokonalovat, vzdělávat a přizpůsobovat našemu životu a světu?

Film nám předkládá příběh dospělého muže s Downovým syndromem, jež vystudoval, díky celoživotnímu přístupu a vzdělávání matky, univerzitu a získal zaměstnání na sociálním úřadě (tento příběh je založen na skutečném životě španělského herce s DS Pabla Pinedy).

Vše by znělo až příliš ideálně, kdyby se zde neobjevil zcela nečekaný rozměr reality: Tento muž je sice nadprůměrně vzdělaný a schopný samostatnějšího života, ale paradoxně je cizincem v každé společnosti, cítí se osamělý, nikým nepochopený a nepřijatý.

V majoritní společnosti (jíž intelektem odpovídá) je stále člověkem s Downovým syndromem (člověkem s postižením), setkává se podceňováním, skepsí, nepochopením a odmítáním ze strany žen. Komunita osob s Downovým syndromem je mu už ale také částečně cizí, protože s mnoha z nich si na základě své rozumové a úrovně nemá úplně co říci…

Je tedy správné, snažit se za každou cenu přibližovat lidi s Downovým syndromem majoritě? Toť  jedna z hlavních myšlenek tohoto filmu…

Můj názor je takový, že ano!  Snažit se, aby byli co nejvíce samostatní, vzdělaní, komunikativní a schopní uplatnit se, je nesmírně důležité. Základem ale je, abychom poskytli tyto možnosti všem dětem ….

Na světě jsou lidé více nadaní, méně nadaní, lidé více komunikativní a méně komunikativní a takto je to i u lidí, kteří mají Downův syndrom. Nikdy nebude reálné, aby všichni dokázali absolvovat vzdělání ve škole hlavního vzdělávacího poroudu, aby vystudovali, nebo byli schopni samostatně žít… Ale mnoho dětí na to možnosti má a pokud všem poskytneme tolik péče, aby se mohli stále vzdělávat a rozvíjet na maximum svých možností, seznamovat se a poskytneme jim dostatek prostoru se realizovat a prosadit (ale na druhé straně dostatek přijetí jejich osoby takové, jaká je), nestane se, že by byli osamělí.

Učím spoustu dětí s diagnózou Downův syndrom a k některým z nich chovám city téměř srovnatelné se vztahem k vlastnímu sourozenci,  nebo  dítěti (nebo alespoň si to troufám říci na základě toho, jak moc je mám ráda a vážím si jich, jak by mi chybělo nevídat se  s nimi a nevědět, jak se jim daří a také na základě toho, jak dlouho se s některými z nich znám a denodenně se snažím jim ze všech sil něco předat)...

Chápu pocity rodičů, kteří jsou plni obav, strachu a ostychu, co se týče přijetí jejich dítěte, s jakýmkoli druhem mentálního postižení, jako dospělého člověka.

Musí být tak těžké, nechat tohoto člověka odejít, nechat ho na pospas společnosti (ač ho dosud ochraňovali před vší nespravedlností a realitou světa), nechat ho odstěhovat se (např. do chráněného bydlení, do chráněného bytu, nebo k přítelkyni či příteli), pustit ho večer s kamarády do kina, připustit si, že má právo mít partnera a milovat se s ním…

Ale když jsem viděla tento film, donutil mě přemýšlet a těšit se na to, že až děti, které dnes učím dospějí, že si spolu zajdeme třeba na skleničku vína…