Lidem s Downovým syndromem se říká "ANDĚLÉ NA ZEMI". Já jsem při setkání s nimi měla pocit doteku laskavých hřejivých křídel... Lidé s Downovým syndromem jsou překrásně zvláštní bytosti

středa 20. dubna 2011

CO SI MYSLÍTE O INTEGRACI?

Po dlouhé době jsem si konečně dokázala najít aspoň malou chviličku a ráda bych zase napsala něco málo z mého života... Mé odmlčení má hlavní příčinu v tom, že jsem veškerý volný čas za poslední týdny věnovala práci na své diplomce a připravuji se ke státnicím a přijímačkám na doktorské studium (v průběhu května a června).
V rámci výzkumu, který je součástí mé diplomové práce zabývající se integrací dětí s Downovým syndromem do základních škol, jsem si párkrát opravdu z hluboka povzdechla... ač už si začínám zvykat na to, že svět se s lidmi s Downovým syndromem často nemazlí, byla jsem i přesto v některých chvílích zklamaná... Ráda bych se s Vámi podělila o pár mých postřehů a budu ráda, když se k nim dle vlastních zkušeností a názorů vyjádříte :) Asi se nebude jednat o žádné literární veledílo, spíše sem potřebuji napsat své pocity a budu doufat, že se v budoucnu setkávám s pozitivnějšími případy a časem se u nás vše vyvine správnou cestou...

Můj výzkum probíhal tak, že jsem navštívila 10 základních škol, kde jsou integrovány děti s DS, účastnila se vyučování a dělala rozhovory s pedagogy, spolužáky i rodiči integrovaného dítěte o tom, jak z jejich pohledu integrace funguje. Poté jsem tyto názory porovnávala s názory různých lidí, kteří s integrací nemají vůbec nic společného. Cílem výzkumu bylo popsat, na jaké úrovni u nás integrace těchto dětí funguje a jak se k integraci staví laická veřejnost ve srovnání s těmi, kteří jsou v integraci zainteresováni.
Toto téma jsem si zvolila proto, že já osobně považuji lidi s DS za velice neobyčejné osobnosti hodné úcty a přijetí a chtěla jsem zjistit, jak tito lidé zvládají podmínky integrace a zda jsou okolím přijímáni a respektováni tak, jak sama doufám a myslím si, že si zaslouží. Také jsem ale chtěla popsat zápory integrace, abych upozornila na to, že není vždy jedinou a nejlepší alternativou a že je třeba vše dobře promyslet, než se k této možnosti  rozhodneme...
 Tak, jako existují lidé majoritní populace nadprůměrně sociálně zdatní i lidé s vážnými problémy v sociální oblasti,  i u lidí s DS mohou být mezi jednotlivými osobnostmi rozdíly, které z mého pohledu hodně ovlivňují to, zda je jejich integrace vždy nejvhodnější. Osobně se setkávám s tím, že rodiče možnou integraci nebo vzdělávání jejich dítěte ve speciální škole často volí podle toho, jak jim osobně se která možnost líbí, nezávisle na reálných schopnostech a předpokladech jejich dítěte. Někteří rodiče jsou přesvědčeni, že integrace je univerzálně nejlepší možnost (což podle mého mínění opravdu ve většině případů a za vhodných podmínek je), ale už se neohlíží na to, že právě jejich dítě by mohlo být šťastnější ve speciální škole. Některým dětem je příjemnější kontakt s intaktními dětmi, ale pro některé děti s DS je více přirozené přátelit se více s dětmi s DS. Některé děti potřebují k maximálnímu rozvoji vyšší tempo a požadavky na ně kladené a některé děti takový nával povinností vystresuje a  naopak zasekne na místě. Některé děti chtějí mít kolem sebe hluk, spoustu lidí a podnětů, jiné děti jsou uzavřené, klidnější a touží po menším kolektivu. Některé dítě se nejlépe rozvíjí v rámci individuální péče, někoho v rozvoji nejvíc motivuje prvek soutěživosti v rámci celé třídy... Každá osobnost je jiná a každému vyhovuje něco jiného nezávisle na tom, jak moc je schopný nebo chytrý. Setkala jsem se s častým názorem, že chytřejší děti jsou integrovány a pomalejší ne - to je podle mě podivná myšlenka ! Podle mě i tomu nejchytřejšímu dítěti s DS neschopnému navazovat vztahy s intaktními dětmi, dítěti hodně uzavřené neprůbojné povahy, nebo citlivému na pocit méněcennosti, by mohlo být v dobré speciální škole lépe, než v integraci. Naopak i méně schopné dítě s DS, které je extrovert, rádo komunikuje a rádo se pohybuje v náročnějším hektičtějším prostředí, může být pro integraci dokonalým adeptem.
Toť první myšlenka, která mě v rámci výzkumu trošku trápila: Zvážili všichni rodiče realizaci integrace i z pohledu jejich dítěte? Jsou všechny děti v těchto podmínkách opravdu šťastné?
Tím se ovšem dostávám k otázce podmínek a prostředí...
Já osobně integraci velmi podporuji a vždy jsem byla fascinována představou, že v budoucnu budou tito lidé přijímáni společností úplně stejně, jako kdokoli z majoritní populace - bez větších předsudků, divných podledů, podceňování a přihlouplých vtípků o mongolismu, na které začínám být poslední dobou přímo alergická. Vždy jsem doufala, že budu tyto lidi potkávat běžně v kině, v restauracích, ve školách, obchodech... (A stále doufám, už jen začínám tušit, že to nebude tak brzy, jak jsem si najivně představovala). Věřím, že většina lidí s DS které znám, by při správném přístupu byli schopni si sami do kina nebo na nákup zajít, že by si zašli posedět s přáteli na pivo, nebo třeba na procházku do ZOO.
Ale tento výzkum mi trošku sebral vítr z plachet...
Většina dětí s DS je opravdu schopna integraci v běžné ZŠ zvládat a profitovat z ní v opravdu velkém měřítku (po sociální, komunikační i rozumové stránce), kdyby ale k tomu u nás existovaly dostatečné podmínky.
Bohužel, podmínky jaké těmto lidem nastavuje naše společnost, jsou natolik nehostinné a tvrdé, že uspět v nich, je pro ně často hodně komplikované. Laická veřejnost se o jejich život, problémy a zapojování do majority dle výzkumu absolutně nezajímá. Pozitivní ale je, že ač se o integraci těchto lidí společnost nezajímá, naštěstí ji alespoň ani zásadně neodmítá. Dokonce si stále myslím, že naše společnost není v globálu špatná, zlá, odmítající rozdílnosti, netolerantní, neschopná přijmout a přizpůsobit se... Ale je bohužel nastavená tak, že volí cestu nejmenšího odporu, nevyhledává informace které se netýkají konkrétně vlastní osoby, bojí se zbytečných komplikací, neznámých věcí a dveře otevírá až ve chvíli, kdy člověk za nimi buší o život...
Proč ale nejsme schopni pozvat lidi s DS dovnitř dříve, než mají z toho bušení modřiny na rukou?
Proč se tak málo zajímáme o lidi kolem sebe?
Proč téměř nikdo z dospělých dotazovaných nevěděl, co je to Downův syndrom, přestože tito lidé žijí mezi námi?
Přijde mi tak divné, že někdo s úsměvem přizná, že o životě lidí s DS neví vůbec nic, ale ani se dozvědět nechce, protože se ho to prostě netýká a nezajímá ho to... Přijde mi to hrozné obzvlášť proto, že diskuze na internetu týkající se zemětřesení, zahraniční politiky, nebo trapasů hollywoodských celebit jsou plné názorů lidí, kterých se tyto věci osobně také netýkají, ale přesto se o ně zajímají. 
Proč většinu dospělé populace v naší zemi víc zajímá to, že si Madonna nevzala včera podprsenku než to, že v naší zemi, v našem městě, možná ve vedlejším domě, žijí lidé s handicapem zvaným Downův syndrom a že by mohli přinést mnoho pozitivního a nového do naší společnosti, která je odmítá přijmout z pouhého nezájmu...
Přijde mi tak divné, že učitel řekne, že nechce ve své třídě integrovat dítě s DS, protože mu vadí představa, že by v jeho třídě seděl asistent pedagoga (druhý dospělý člověk) a pozoroval ho při práci... Vždyť tady jde o úplně jiné věci, než jeho osobní nepříjemný pocit, že ho bude někdo dospělý hodnotit...(což se mimochodem ani v praxi neděje).
Jak je možné, že integrace dítěte funguje tak, že dítě pracuje pouze v kabinetu s asistentem a do třídy se jde podívat maximálně na hodinku denně, protože třídní učitel neví, jak ho zapojit do společných aktivit a proto ho raději ve třídě nechce?
Proč se víc nesnažíme, když bychom mohli?

1 komentář:

  1. Katko, vy jste neuvěřitelná, úžasná a inteligentní... a to jsem ještě všechno nepřečetla. Věřím, že se brzy setkáme. Mám téměř 3-letou holčičku s DS. A mám na vás dobrá doporučení od jiných maminek. Lenka Novotná

    OdpovědětVymazat